Lidé padají z hor, protože tam nemají co dělat. To proto tam chodí, to proto tam umírají...

Lezení v Hollentalu

9. října 2008 v 9:00 | Košťa
Je čtvrtek deset hodin večer a já právě vyrážím s Mírou z Trutnova směr Rakousko. Čeká nás noční přejezd do údolí Hollental. Míra vydrží vzhůru sotva přejezd čech a pak upadá do kómatu z kterého se probere až na místě našeho domova pro následující 3 dny. Je jím vesnička Kaiserbrunn. Ves to není velká, na silnici které jí prochází je vidět z jednoho konce na druhý. Na místo jsme dorazili v 4:30 ráno, tachometr ukazoval 450 najetých kilometrů. Stan se nám na tu chvilku spaní nechtěl stavět, takže jsme spali pod širákem. Bylo relativně teplo a nebe plné hvězd. Ulehli jsme tedy ke spánku a za chvíli jsem už slyšel hlas Pleskyho a Dary, kteří tam dorazili asi v 1:30 stejný den. Bylo devět hodin ráno a nás čekal první lezecký den.





Kluci si pro první den vybrali 230m dlouhou cestu s s nejtěžší délkou za 6+ (5c+ franc.). My s Mírou jsme lezli ve stejném sektoru, ale pro první den jsme zvolili pouze jedno délkové sportovní cesty. Lezli jsme cesty kolem 7UIAA (6b franc.), většinu se mi jich podařilo vytáhnout na On Sight. Nikam jsme nespěchali, takže po každé cestě jsme si dali v klidu odpočinek. Nejtěžší cestu kterou jsem zkoušel byla za 8+, původně jsem chtěl lézt 8-, ale spletl jsem si cesty. Nakonec se ukázalo, že jde o dvě klíčová místa, kroky by nebyli zase tak extrémně těžké, ale spojit tyto kroky s celou cestou by se mi nejspíš nepodařilo. Cestu jsem tedy odseděl. Celkem zničení jsme se vydali do kempu na večeři a pivko. Když jsme dorazili do kempu kluci už tam seděli a měli v sobě už jeden sekt. Uvařil jsem tedy véču a dali jsme se do pití. Kluci nám poreferovali, že cesta kterou lezli byla super. Rozhodli jsme se ji tedy v sobotu pokořit také. Nikoliv však jako oni, s báglem a spoustou dalších věcí, ale pěkně nalehko.





V sobotu se nám moc nechtělo ze spacáku, takže jsme pod nástup cesty dorazili až v 11 hodin. Měli jsme sebou akorát věci potřebné na lezení + muslityčky a pití. Ve stěně před námi jsme viděli dvě dvojice ve stejné cestě. Vyrazili jsme tedy za nimi a doufali, že nás nebudou brzdit. První dvě délky jsme spojili do jedné a lezli jsme je stylem "volný štand". Prvních 90 metrů jsme tedy překonali snad za 20minut. Tam jsme dolezli výše zmiňované dvojice. Naštěstí už odlejzali, takže jsme čekali jen chvilku a mohli se pustit do boje s menším převisem. Délka byla třošku vytvalostnější, ale v závěrečném komínku se dalo odpočinout. Další štand byl v místě kde lítali docela dost často kamínky. V tomto štandu jsem měl asi největší strach. Rakušáci lezoucí před námi toho naštěstí moc neschodili, chlapík co lezl na druhém konci komentoval celou cestu slovem "scheisse", které opakoval pravidelně každé 2 metry. Další délka byl kout, chvíli se lezlo stěnou chvíli na komín. Tato délka byla nejmorálovější a byly tam asi dva 10ti metrové odlezy. Když jsem seděl u dalšího štandu a dobíral jsem Míru který právě dolézal, sdělil mi docela rychle a nahlas "vole ber mě", v ruce mu zůstal asi 5kg šutr, který poslal dolů asi z výšky 170metrů. Naštěstí nikoho netrefil. Chlapík z dvojice které lezla za námi to při přílezu k nám jen komentoval slovy "Do you wanna kill me??? :o)". Čekala nás poslední délka lezení, kde byla na úplný závěr 4m dlouhá koutová spára, která krásně brala. Na vrcholu jsme se chvíli kochali, snědli poslední zbytky tyček a začali jsme sestupovat k autu. Do kempu jsme dorazili před třetí hodinou. Výstup a sestup nám tedy trval zhruba 4 hodiny. Odpoledne jsme se jeli už jenom podívat po okolí a večer jsme vařili čaj s rumem. Nakonec jsme šli spát až jako poslední. Na druhý den jsme měli v plánu opět krátké sportovní cesty. Dara s Pleskym se chystali na 930m dlouhou cestu za 5- UIAA.



Ráno nás kluci vzbudili s tím, že už odcházejí. Podali jsme si ruce a naše cesty se rozdělili. My jsme se už chystali po lezení domů a kluci se chystali zůstat až do úterý. Po snídani jsme tedy sbalili a vyrazili do nedalekého sektoru. Vylezli jsme tam opět několik krásných cest a byli jsme úplně unavení. Vrátili jsme se tedy do kempu, skočili ještě na posledy do říčky které měla asi 8 stupňů, něco málo pojedli a vyrazili k domovu. Cesta ubíhala docela rychle i když mě chvílema ty rakouské vesnice každých 500 metrů pěkně štvali. V Jihlavě jsme se stavili ještě na pizze, která nebyla nic moc, ovšem když je hlad sní se všechno. Už od hranic pršelo, ale vše klapalo v pohodě a my se v dobré náladě pomalu blížili k Pardubicím. Najednou mi zvoní telefon a když se na něj podívám, vidím že mi volá Plesky. Zvedám telefon a v tom na mě Dara spustí něco ve smyslu "Jsme úplně v prdeli někde uprostřed stěny a nenašli jsme slaňák, nevíš nějaký číslo na záchranáře?" Poradil jsem mu tedy 112 protože jiný číslo jsem prostě nevěděl. Z našeho rozhovoru jsem ještě pochytil, že je tam tma, mlha, déšť. Jelikož jsem řídil tak jsem hned volal Ráďoj, aby vygooglil číslo na nějaký lokální záchranáře. Telefon který měli kluci byl už ale vypnutý, takže číslo které posílal Ráďa jim nedorazilo. Po příjezdu domů jsem si hned stáhl průvodce a začal shánět cestu kterou lezou (ano nevěděl jsem cestu ani sektor), společně s Ráďou jsme se shodli na jedné která by to mohla být a on s pomocí Páji volal na místní záchranáře. Tam se dozvěděli, že záchrana je už na cestě. Od kluků stále žádná zpráva. Nakonec když jsem v noci usínal tak přišla v 1:30 zpráva od kluků "Žijeme". Klukům nakonec záchranáři pod stěnou rozsvítili halegenku, natloukli jim nějaký skoby a pomohli jim dostat se dolů. Tímto již definitivně skončila naše dovolená se štasným koncem. Pro příště až někdo půjde lízt nějakou takhle dlouhou cestu tak si už radši poznamenám do jakého sektoru a na jakou cestu šli. Případná záchrana pak může vyrazit mnohem dříve a vše může probíhat lépe. Takže Berg Heil….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama